Zlatobýl kanadský a zlatobýl obrovský

Oba druhy zlatobýlu vypadají na první pohled velmi podobně – jsou to vysoké, bohatě žlutě kvetoucí byliny, které na konci léta vytvářejí souvislé porosty. Kvetou od srpna do října. Plody jsou nažky s jemným chmýřím na okraji. Pro laika jsou oba druhy těžko rozeznatelné, odlišit je lze zejména podle stonku a podle prostředí, ve kterém rostou.  

Zlatobýl kanadský má chlupatý stonek s hustými krátkými chloupky. Dorůstá do výšky 50 až 150 cm. Roste na sušších stanovištích. 

Zlatobýl obrovský má naopak stonek hladký nebo jen málo chlupatý, působí leskleji. Stonek je ve spodní části většinou načervenalý. Dorůstá do výšky 50 až 250 cm. Roste na vlhčích stanovištích. 

Zlatobýly jsou typické pro opuštěná neobhospodařovaná místa. Zlatobýl kanadský se vyskytuje na sušších stanovištích, jako jsou výruby, meze, sušší louky či okraje polí. Zlatobýl obrovský je typický pro vlhčí biotopy – břehy vodních toků, lužní lesy nebo vlhké louky. Oba druhy se podle Státní ochrany přírody SR vyskytují víceméně již na celém území Slovenska. V České republice je situace podobná, přičemž zlatobýl kanadský je ještě o něco hojnější než sesterský druh, o čemž svědčí i údaje z databáze Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. 

Oba druhy pocházejí ze Severní Ameriky, kde jsou přirozenou součástí ekosystémů. Do Evropy byly dovezeny v 18. a 19. století jako okrasné a medonosné rostliny do zahrad, později se začaly šířit do volné přírody.

Oba druhy se rychle šíří – produkují obrovské množství semen (tisíce na jednu rostlinu) a navíc se množí i plazivými podzemními oddenky. Převládá šíření semeny, která jsou lehká a díky chmýří na nažkách jsou roznášena na velké vzdálenosti. Semena dokážou dozrát i na utržené rostlině, pokud je ponechána na místě a nedošlo k její likvidaci.  

Mají vysokou ekologickou plasticitu – dokážou se přizpůsobit suchým i vlhkým stanovištím, narušeným půdám s řídkou vegetací i místům, která jsou již zarostlá jinými druhy rostlin.   

Vytlačují původní druhy – vytvářejí husté porosty (monokultury), kde jiné rostliny nemají šanci přežít.  

Mění půdní podmínky – ovlivňují mikroklima a mikroflóru v půdě, čímž snižují druhovou rozmanitost. 

Nelze je snadno vyhubit – rychle dorostou i po sekání.  

Sečení – nejčastěji používaná metoda. Seč je potřeba opakovat dvakrát až třikrát ročně – zejména před kvetením v červnu až červenci a znovu v srpnu až začátkem září. První seč oslabí kořenový systém, další zabrání dozrání semen. Je nezbytné odstranit posečenou biomasu. Pokud zůstane na místě, živiny se vrací zpět do půdy a podporují opětovný růst zlatobýlu.  

Vytrhávání – vhodné pro malé plochy nebo raná stadia invaze. Je třeba vytáhnout celý kořen – pokud se odlomí pouze stonek, rostlina rychle zregeneruje. Nejúčinnější je vytrhávání po dešti, kdy je půda měkká.  

Mechanická orba / podřezávání – použitelné na zemědělsky využívaných plochách. Musí se kombinovat s výsevem konkurenčních druhů, jinak se zlatobýl rychle vrátí. Tato metoda není vhodná v přírodních oblastech nebo na vlhkých lokalitách, kde může narušit stanoviště nežádoucím způsobem.  

Výsev konkurenčních rostlin – například kostřava červená, jetel luční, pýr plazivý – jedná se o odolné a rychle rostoucí druhy, které snášejí i méně příznivé podmínky. Cílem je vytvořit trvalý vegetační pokryv, který zlatobýl potlačí a postupně z prostoru vytlačí úplně.  

Pastva – spásání ovcemi, kozami nebo skotem – zejména mladých výhonků zlatobýlu. Jedná se o dlouhodobý a ekologický management, který je účinný zejména na větších plochách.  

Chemické postřiky (pouze výjimečně) – používají se pouze v případech, kdy neexistují jiné možnosti, a vždy s velkou opatrností. Nejsou vhodné v přírodních oblastech a chráněných územích, kde mohou poškodit i původní vegetaci. Pokud se použijí, musí být v souladu se schválenou registrací a pod odborným dohledem.