Trnovník akát

Akát je listnatý, opadavý, až 30 m vysoký strom s hluboce brázditou kůrou, celkem řídkou nepravidelnou korunou a spíše útlým kmenem o průměru 20‒50 cm.  U nás je prakticky nezaměnitelný díky charakteristickým listům složeným ze 4‒10 párů hladkých oválných lístků a k tomu jedním lichým lístkem na špičce.  

Při bázi těchto listů, které mohou mít až 30 cm na délku, vyrůstá dvojice trnů. Od poloviny května do začátku června jsou dalším charakteristickým znakem převislé hrozny bílých květů, vonících sladce po medu a vanilce. Ty pak na podzim dozrávají v lusky, které na stromech mohou zůstávat i přes zimu.  

Akát je teplomilná, světlomilná a na stanoviště nenáročná dřevina. Vyhýbá se pouze těžkým a přemokřeným půdám a oblastem s chladným klimatem, nevadí mu však tuhé zimy ani dlouhé období sucha.  

Díky schopnosti vázat vzdušný dusík dokáže akát dobře růst i na živinami chudých stanovištích, jako jsou skalnaté svahy, stepní trávníky, písčiny či vřesoviště, což jsou zároveň přírodovědně velmi cenná a vzácná území.  Kromě toho se šíří i na zanedbaných, nebo nepravidelně využívaných plochách (brownfieldy, opuštěné zahrady, vinice aj.). 

Trnovník akát je nejrozšířenější introdukovanou dřevinou v  Česku i na Slovensku. Kromě toho, že se rozrůstá do volné krajiny včetně chráněných území, hojně se u nás vyskytuje i jako okrasná dřevina v obcích, na návsích, v alejích, v parcích a podobně, stejně tak je stále nezanedbatelnou součástí našich hospodářských lesů. Některé porosty jsou pěstovány i pro medonosné účely. 

Původní domovinou akátu je střední a východní část Severní Ameriky. Nicméně byl vysazován a zdomácněl v mírném až subtropickém pásmu po celém světě. Do Evropy byl přivezen v roce 1601 francouzským zahradníkem Jeanem Robinem, podle kterého dostal i latinský název Robinia. První strom byl vysazen v královské zahradě v Paříži. 

Na území dnešní České republiky se akát dostal pravděpodobně v 18. století přes zámecké zahrady a parky, z kterých se dále šířil. Jeho velký rozmach nastal hlavně v 19. století, kdy byl ve velkém cíleně vysazován pro svou schopnost zpevnit a zalesnit svahy a neúrodné půdy, např kolem železnice.  

Na území Slovenské republiky je jeho první výskyt zaznamenán již v roce 1720. Na Slovensku se běžně vyskytuje zejména v teplejších oblastech a v kotlinách, přičemž ve větší míře byl vysazován především v jižních oblastech, a to i v lesních porostech. V regionu Záhorie byl v minulosti vysazován zejména na písčitých půdách a na plochách ohrožených erozí. 

Akát vyniká rychlým růstem a vysokou plodností ‒ jeden strom může ročně vyprodukovat tisíce semen uložených v luscích, které jsou následně rozšiřovány větrem a vodou do širokého okolí. Pro obsazení blízkého okolí využívá spíše vegetativní rozmnožování, kdy z kořenů vytváří husté kolonie výmladků, a tím se rychle rozrůstá v husté jednodruhové porosty.  

Stejně jako tyto rostliny i akát hostí v kořenech symbiotické bakterie, díky kterým váže z půdy vzdušný dusík, a tak své stanoviště „přihnojuje“. Tuto schopnost dobře znají zahrádkáři a zemědělci, kteří bobovité rostliny často využívají při tzv. zeleném hnojení- akát tak ale činí v daleko větší míře než luštěniny na zahrádce. Takže kde se akát rozšíří, tam dochází k výrazné změně chemismu půdy a ztrátě druhové rozmanitosti rostlin – lidově řečeno pod akátem nic moc nepřežije. 

Když se k tomu přidá jeho schopnost přežít téměř kdekoliv – dobře snáší sucho, znečištění i chudé půdy – je z toho ideální koktejl invazních schopností. 

Pokud akát jednoduše pokácíme, situaci si tím pouze zhoršíme. Pařez i kořenový systém totiž okamžitě vyžene desítky nových, rychle rostoucích výhonů, kterých se budeme zbavovat mnohem hůř než původního velkého stromu. V současnosti nejúčinnější metodou likvidace akátu je injektáž herbicidu do předem vyvrtaných otvorů v kmeni stromu (viz ochranářská příručka).  

Při injektáži se radikálně snižuje počet nově se objevujících kořenových výmladků a také je tento postup šetrnější vůči okolí. Další přístupy, vypracované a odzkoušené v posledních dvou desetiletích, jsou většinou méně účinné. Jedná se o prosté kácení s následným zátěrem řezné plochy herbicidem, metoda kroužkování (kdy se po celém obvodu kmene odstraní kůra a část lýka, aby se přerušil přísun živin) či kácení na vysoký pařez, i ty však mohou mít lokálně své opodstatnění.